čtvrtek 9. října 2014

My school travel

Každé ráno stávám tak kolem půl šesté. Během půl hodinky se musím připravit abych stihla vlak. Na základní škole jsem stávala pochopitelně později, měla jsem školu hned za rohem a díky tomu, že to bylo později tak už byly všichni vzhůru, nebo pryč jsem se vždy zavřela v pokoji a za doprovodu hudby jsem se začala připravovat. Aktuálně to už praktikovat nemůžu, protože mi během oblékání a malování a dalších činností, které bezpochyby musí udělat každý z nás ráno, mi sluchátka překážejí. Proto tedy tyto minuty trávím v naprostém tichu jenom já a tikání hodin. Je to sužující a nesnáším to, ale zato hned jak vejdu z domu tak nasadím sluchátka a vyrážím na cestu. Cestu k nádraží jdu vždy se svojí dlouholetou kamarádkou. Pro účely tohoto blogu jí říkejme třeba Candy, kdy jsem záměrně použila jméno co v překladu znamená cukroví na Halloween. Takže, když jdeme na vlak, prohodíme maximálně pět slov, každá jsme vždycky dost zaposlouchaná do svých sluchátek, které bych přirovnala ke pomyslné šňůrce, tekoucí jí životní energie. Nebo jako měla Hanzel v knížce Hvězdy nám nepřály, trubičky, kterými vedl vzduch .Bez něj by udělala sotva pár krůčků.
Když jdeme tu každodenní tůru, vše je stále stejné. Stejná cesta, míjíme stejné lidi, stejné auta, stejné autobusy... Jediné co se mění je větší intenzita temna, protože se kvapem blíží zima a tím i delší noc.
Líbí se mi pozorovat jak lidé vyjdou z tmavého oblaku pod žlutě svítící lampu a žluté světlo je osvětluje ze shora, což všem vytváří zvláštní pohledy. Také se mi líbí jak kolem nás jezdí auta a jejich silná světla nám svítí přímo do očí, občas zaslechnu jak potom Candy potichu vzdychne, nedivím se jí. Je to dost nepříjemné, ale zároveň se mi líbí jak se odrazy světel odrážení na značkách a stromech. Co se týče toho svícení do očí, fotograf by to asi vyjádřil takto, naše panenky jsou tak otevřené abychom rozeznávali alespoň obrysy, že jakýkoliv silný a nečekaný příliv intenzivního světla je pro oči opravdu silnou bolestí.
Když dojdeme na nádraží čekáme vždy na straně nasedáme do posledních vagónů, u niž je větší jistota, že nebudou obsazeny. Během čekání postupně přicházejí další staří známý a zároveň neznámý, které neznám ,ale tak často je potkávám, že jim už prostě říkám známý. Když začnou hlásit, že vlak přijede, všichni se hrnou ke kolejím a čekají na čtvrté koleji, aby chytli to nejlepší místo. Já jsem jako malá hodně cestovala na výlety, a to tím způsobem, že to byly vážně krásné výlety, kdy jsme nasedli na vlak někam se nechali odvést ušli pár kilometrů na nějaký hrad a pak třeba šli po tůře na nějaké dobré jídlo a potom zase na nádraží a nechali se odvést vláčkem. To všechno bylo pro mě tehdy tak otravné a vadilo mi, že jsme nemohli jezdit autem, protože jsem to považovala za pohodlnější. Až později mi došlo jak to bylo krásné a co všechno mi to dalo. Navždy budu za to všechno děkovat svým rodičům a zejména svému tatínkovi, který to všechno organizoval a vymýšlel, učil mě jak jezdit vlaky, tramvají, metrem a autobusem, ale nejvíce jsme jezdili vláčkem. Abych se tedy dostala k tomu, že nám hlásí vlak, tatínek mě naučil, že mám vždycky čekat něž vlak přijede a teprve potom se cpát do vlaku. Od té doby to tak dělám a čekám. Nikdy se mi ještě nestalo, že bych kvůli tomu, neměla místo kam si sednout pokud tedy nebyl extrémně narvaný. Po usednutí do vlaku si opřu hlavu o sedačku a koukám do prázdna. Snažím se tam vždycky srovnat myšlenky a pokud je zapotřebí dopsat nebo naučit ještě něco do školy. Když se poštěstí a vlezu do kupé kde je jas světla opravu hodně snížen, takže tam je světlo asi jako v páře na koupališti, tak pozoruji odrazy světel z okna. Když potom přestupujeme, tak už to tak krásné není, už je světlo.. Když přestupujeme, miluji to jak všichni někam chodí a dostávám se do koloběhu času. Každý někam jde s nějakým cílem a ta energie tam je opravdu hodně cítit. Ve druhém vlaku už to není ono.. Je světlo a hodně lidí a velký hluk. Takže jenom pozoruji lidi jak si spolu povídají (upozorňuji, jsem normální) a snažím se cvičit odezírání mimiky obličeje jejich gesta co znamenají apod.
Když přijedu do Poděbrad, už je cesta normální jako u většiny studentů. Cesta zpátky je pro mě ještě příjemnější, ve vlaku se mi opravdu moc dobře čte. Takže čtu a čtu a čtu.








1 komentář:

  1. Jo jo, raní ježdění vlakem má své kouzlo, obzvlášť ve tmě ;)

    OdpovědětVymazat